Rodinné konstelace

Díky univerzálnímu propojení všeho se vším je náš život založen na přitažlivosti a rezonanci. Mylně vycházíme z toho, že jsme vzájemně odděleni, protože své propojení nedokážeme vnímat. Vnímání vzniká teprve v důsledku nerovnováhy. Proto můžeme své vnímání využít jako „zrcadlo“.

Pomocí rodinných konstelací se můžeme zbavit nepříjemných pocitů v partnerství, rodině a povolání. Výsledkem je uzdravení vztahů v rodině, na pracovišti, partnerských vztahů, uzdraví se vztahy mezi rodiči a dětmi, prarodiči aj. Většinou podvědomě přebíráme při styku s druhými osobami „role prostředníka“ nebo určité „zástupné role“, čímž sklouzneme i do odpovídajících pocitů. Můžeme se však naučit nenechat se vmanipulovat do podobné role a prožívat skutečně autentickou komunikaci. Jakmile odložíme roli, současně zmizí i duševní a tělesné potíže, které s ní byly spjaty.
Pocítíme velkou úlevu.

Často je příčina problému v tom, že vědomky či nevědomky hodnotíme situaci. Hodnocení vzniká v okamžiku, kdy sledujeme určitý cíl (nebo když chceme zůstat věrni stávajícímu hledisku, tradici nebo zvykům). Když se pevně držíme tohoto cíle, najdou se věci, které slouží k dosažení cíle (které jsou dobré, správné, vhodné, vyhovující), a najdou se i věci, které nám naopak brání v dosažení cíle (které jsou špatné, falešné, narušující, nepříjemné).
Co se děje s naším hodnocením a s našimi pocity, když svůj cíl nejprve identifikujeme, pak jej pustíme, možná se jej dokonce úplně vzdáme a nejsme již pro něj k mání?
Když něco označíme jako problém, dáváme určité skutečnosti, struktuře nebo události negativní hodnotu a hledáme řešení, na které pak pohlížíme jako na cosi pozitivního.
Ve světě je všechno takové, jaké to je, a děje se v něm všechno tak, jak se to děje. Neexistuje v něm žádná hodnota – a i kdyby byla, neměla by žádnou hodnotu.

Před zahájením celého postupu jste upozorněni  na to, že se v konstelaci půjde jen tak daleko, aby to bylo bezpečné pro všechny zúčastněné!
Čas jedné konstelace je individuální, pohybuje se kolem 1 hodiny.

Konstelace – jedna osoba řeší nějaký vztahový či jiný problém a další osoba či osoby jsou jí k dispozici pro role jejího partnera (partnerů, rodičů, dětí apod.) nebo také předmětu aj.. Pokud se řeší vztahy v celém rodinném kruhu = rodinné konstelace.
Moderátor – osoba, která řídí konstelaci a jsou ostatním k mání, dávají jim kus sebe sama – terapeut se zkušenostmi a schopností empaticky přepínat do jednotlivých pozic a napojení na akášické principy.
Zástupce– představitel zástupné role osoby nebo předmětu.
Zastupovaná osoba – osoba, pro kterou se staví konstelace (řeší problém) a po určitou dobu jen přihlíží, až později si převezme svou roli a ukotví výsledek.
Nejsem k mání – nechci již nadále hrát tuto hru a chci se odpojit, například této povinnosti již nejsem k mání (vysvětlení viz. níže *).
Jsem k mání – uvolím se být k dispozici (ať už vědomě či podvědomě) situaci nebo osobě, to znamená, že budu hrát její hru.

Nejprve se rozebere problém, aby jsme zjistili na co se máme zaměřit. Zjistíme, jaký je v rodině systém, vyzvednou se vaše nevědomé oblasti do vašeho vědomí a tím se usnadní vypořádání se s nimi. Na základě terapeuta (moderátora) si vyberete zástupce své rodiny, které budou představovat ostatní účastníci. Osoby si vyberete pocitově. Nehraje roli, jestli muž představuje ženu, nebo žena muže, jestli žena či muž představuje dítě. Všichni členové skupiny se slovně zaváží k mlčenlivosti – musí panovat naprostá důvěra mezi účastníky.

Někdy si vyberete zástupce sami za  sebe, není pravidlem. Tím, že jste pod tíhou potíží dlouho, aby to bylo co nejvíce autentické. Tím máte možnosti, vytvořit si odstup. Na vše se díváte z povzdálí a vnímáte, jak na Vás toto dění působí. Své „členy rodiny“ rozestavíte po místnosti tak, jak to cítíte, a nezapomenete ani na vzájemný postoj jednoho k druhému. Budu pokládat otázky a zjišťovat, jak se všichno účastníci ve Vašem rodinném systému cítí a tím zjistím, jak funguje systém, abychom vytvořili důvěru a rovnováhu. V průběhu konstelace říkám (jako terapeut) afirmace (to jsou faktická tvrzení-datum a rok, pohlaví, celé datum narození….), které uzdravují, co je třeba uzdravit.

Když je vše uzdraveno a v rovnováze, blíží se konečné fáze. Zpět vstoupíte do uzdraveného systému, vnímáte nové pocity a zakotvíme ve Vás to nové. Ostatní účastníci samozřejmě vystoupí a sami si odnesou prožitky z představení určité role a náhled na svůj vlastní život.

* Každý náš boj a každá obrana ukazují, že jsme zavázáni něčím, co nechceme. Protože si však své povinnosti určujeme sami a jsme autory každého svého závazku, cítíme se svobodní a nezávislí jen tehdy, když se jich také sami dokážeme úplně zbavit.
Když si úspěšně řekneme: „Této povinnosti již nejsem k mání..(respektuji to a nechávám to tak, jak to je. A nyní nejsem k mání ani tomuto špatnému svědomí nebo souhlasím se svým pocitem, že působím bezohledně..aj), přijde uvolnění, boj končí a my můžeme být přátelštější, otevření a vstřícní. Když pak již ani jednou nesklouzneme do područí závazku, můžeme dokonce přistupovat k druhým s láskou. V každém okamžiku máme volbu.
Proto je věta “ již nejsem k mání“ čistou láskou. Otevírá nás láskyplnému způsobu chování a citu, který z nás vychází sám od sebe, když již nejsme k mání cizím nerovnováhám. Jsme k mání pouze sami sobě a své láskyplné stránce.
Být k někomu laskavý a láskyplně jednat ještě neznamená vázat se. Mnozí to zaměňují a současně si vytvářejí dodatečné pocity vazby a závazky. Pokud se těchto pocitů nezbavíte, pak začnete v určitém okamžiku bojovat proti této vazbě. Rozhodnutí „již nejsem k mání pocitu vazby“ vás přivádí zpět ke své laskavé stránce a otevírá vás. Díky této větě jsem tak čilý a šťastný/á, jak potřebuji. Když ji použiji cíleně a s respektem, mám vždy volbu, kdy, jak často a jak dlouho chci být k mání.
Na druhou stranu může být důležité být po určitou dobu někomu k mání pro jeho touhu po změně, podporovat jej, nabídnout mu mezilidský vztah plný pochopení, neboť díky tomu skutečně může být dosaženo změny. V tomto případě je dobré vnímat své pocity, vyjasnit si věci s jejich pomocí a pak prožít společný happyend.

Štěstí vzniká, když máme touhu po změně, když ji prožijeme a když změny úspěšně dosáhneme. Štěstí vzniká, když dokážeme něco nebo někoho přijmout takového jaký je, když již nic nechceme změnit a cítíme úlevu.
Trápení vzniká, když chceme změnit něco, co se změnit nedá – a my se nemůžeme jen tak zbavit své touhy po změně a nedokážeme přijmout současný stav. Trápení vzniká, když chováme touhu po změně, nevíme však, jak bychom ji měli naplnit.

Štěstí vzniká, když se ve správném okamžiku naučíme naplňovat svou touhu po změně vlastními silami. Někdy trápení vzniká jen proto, že jsme se něco nenaučili. někdy vzniká trápení proto, že jsme se něčeho nedokázali zbavit a že jsme to dostatečně neocenili. Když se něco nového naučíme a něčeho starého se zbavíme, dosáhneme lepší rovnováhy a prožijeme štěstí.

Zdroj: Rodinné kostelace – Olaf Jacobsen