Zkušenosti z raného dětství a jejich vliv na náš život

První projevy a poruchy harmonie a celistvosti mohly již nastat v mateřském lůně (pokud o přerušení těhotenství, nemoc matky, znásilnění). Narození je však akt, jenž nutně znamená vypadnutí z této jednoty. Najednou se ocitáme ve světě dualismu, zakoušíme rozporuplné pocity tepla či zimy, hladu či naopak sytosti. Přesto však je každé novorozeně velice blízké Buddhově stavu prostého Bytí. V očích dítěte se odráží nekonečná hloubka a šířka Universa. Pozorujeme-li malé dítě, plně ponořené do hraní, je to dokonalé Bytí v Tady a Teď. Když dítě pláče, opravdu pláče, když se směje, je to jen a pouze smích. Nejdříve hluboce zarmoucené, nyní pro změnu dokonale blažené, to vše však bez vědomí, jež je vlastní až dospělému člověku.

Během prvních dnů, týdnů, měsíců života se dítě dostává do styku s pocity a názory budoucí kontaktní osoby, většinou tedy matky či otce. Rodiče pro ně představují Boha, dítě je na nich zcela závislé. Hodnoty svých rodičů přejímá jakožto jedinou pravdu, zákon. Jestliže například matka byla vychována v přesvědčení, že není hodna lásky, a nevědomky se s touto hluboce zakořeněnou představou ztotožnila, předává tento pocit zcela nevědomě svému dítěti a to nezávisle na tom, jak hluboce své dítě miluje. Dítě tedy přejímá od své matky fakt, že není hodno lásky, a s tímto pocitem se ztotožní. V průběhu života pak tato původní zkušenost dítěte provází i nadále, neboť se na ni nepřestávají „nabalovat“ podobné zkušenosti v podobě myšlenkových a pocitových vzorců.

Podobné zkušenosti z raného dětství máme v sobě s největší pravděpodobností všichni.Jelikož vycházejí z neuvědomělé identifikace, vzniklé právě v tomto období, jsou jen obtížně rozpoznatelné. Na druhé straně nás však může tento aspekt dovést k rozpoznání jádra problému. V tomto pocitu se totiž nejlépe zorientujeme tehdy, mžeme-li ho posunout do roviny vědomé zkušenosti. Znamená to, že je třeba zrušit vazbu mezi hluboce zakořeněným pocitem a ztotožněním se s ním. Je třeba si uvědomit, že tento pocit jsme přejali a tato skutečnost se odrážela v průběhu našeho života ve stejných či velmi podobných zkušenostech.

Na podobném principu je založena i teorie zabývající se mániemi a různými typy závislostí. Tato teorie se opírá o skutečnost, že například již malé dítě se snaží vyhnout pocitu, který s tímto nesprávným přesvědčením souvisí, například tím, že se ke své matce či otci chová přehnaně mile nebo naopak odmítavě. Je však naprosto nepodstatné, jaké úsilí dítě v tomto směru vyvíjí. Stále znovu a znovu se setkává s původním negativním stanoviskem – nemilované nebo nedokonalé bytosti. Následkem toho se může vytvořit celá řada mánií a závislostí, obzvláště tehdy, je-li tento proces umocněn látkami vzbuzujícími závislosti (kouření, drogy, alkohol, léky, čokoláda). Jiným kompenzačním prostředkem mohou být vztahy, práce či sex. To vše je snaha na chvíli přehlušit pocit vzniklý na základě nesprávné identifikace. Může jít také o podpůrný prostředek, jehož pomocí lze na ten který pocit zapomenout. V daném okamžiku funguje vše velice dobře, avšak následky  jsou fatální. Zcela nevyhnutelně dochází k abstinenčním příznakům, pocitům viny a selhání, které vyvolávají neustálou potřebu se k návykové látce vracet.

Máme-li pocit, že se nedokážeme ve svém životě patřičně realizovat a život si opravdu užít, pocítíme ve svém důsledku obrovskou zlost. Pociťujeme-li neschopnost držet život ve svých rukou a opravdově ho žít, zmocňuje se nás strach. Různé aspekty našich hluboko zakořeněných obav vedou k pocitům rozpolcenosti, osamělosti a vybočení z jednoty. rozpor mezi vlastní zkušeností a osobním růstem a s tím související izolace a naše touha získat zpět ztracenou jednotu se mohou prohloubit i odloučením. Každé odloučení v nás vyvolává bolest, ať již vědomě či nevědomě. Tento pocit strachu a bolesti se pokaždé usadí v našem emocionálním těle přesně v místě, kde tyto pocity  zanechaly své stopy již dávno předtím.

Již při narození jsme všichni zakusili své první a většinou velmi bolestné odloučení od mateřského lůna. Byla to naše první zkušenost, jak vstoupit do vlastního psychického světa a a fyzického těla. Toto vystoupení z jednoty prožívají lidé stále znovu a znovu, ať již v prvních letech života, v období puberty, v dospělosti, při každém odloučení či ztrátě milované bytosti.

Zdroj – Ursula Georgiová – Teď a tady